Péťa: „Už konečně víš, kam pojedeš na dovču?“
Já: „Ne.“
Péťa: „Neřešíš to nějak dlouho?“
Já: „Jo.“
Péťa: „No, tak ať ti to rozhodnutí, kotě, netrvá další dva roky. Nejsi nejmladší.“
Když žijete s někým, kdo ráno řekne, že něco udělá, a hned ten den to udělá, dříve nebo později začnete mít pocity méněcennosti. Pokud to tedy nemáte stejně. Mně se takové štěstí bohužel vyhnulo a v jedné domácnosti se tak sešly ve stejný čas dvě velmi silné protichůdné tendence:
- Já v upřednostňování plynoucího života daného okamžiku (jak vznešeně se dá nazvat prokrastinace) bez sebemenší snahy řešit náplň blížících se týdnů odpočinku.
- Péťa v razantním odhodlání definovat a dokonale stanovit svůj plán (ideálně na každou minutu života) a vše úhledně zpracovat do excelové tabulky.
Ve vzduchu začala viset otázka, která z nás dvou dostane víc na prdel. Co ty na to, Vesmíre?
Ve stejný čas se také přihodilo, že se na jeden z našich seminářů přihlásilo méně lidí. Tak jsme si řekly, že bychom se zkusily přiblížit naší vizi vzájemného sdílení s volnějším průběhem. Vesmír dostal zprávu a Péťa si mohla záhy vyzkoušet, co volnější průběh znamená v praxi. Na úkor plánu.
- Odpoledne mi zavolala: „Rozbila se mi tiskárna, nezvládám vytisknout materiály. Zařídíš to?“
- Do tělocvičny přiběhla uhnaná a první informace, kterou jsem dostala, bylo: „Vůbec nic jsem si nestihla připravit, nevím, co budu říkat.“
- Následně vytáhla z batohu velké tvrdé šanony s informací: „Takhle podle mě dneska vypadají eurofolie, nemáme do čeho dát materiály.“
- Při přípravě svíček jsem zaslechla: „Ach jo, nevzala jsem sirky.“
Osobnostní rozklad z přílišné ztráty kontroly nad situací, potažmo životem, byl na světě.
Naproti tomu my, s pocity méněcennosti, že příliš plujeme na obláčku, jsme se usmívali. S klidem, že to přeci vše proběhne, jak má, vařili čaj, chystali hrnečky, skleničky. A seminář proběhl jak jinak než tak, jak měl. Péťa se večer sbalila, odjela na víkend s vizí, že si dopodrobna naplánuje dovolenou, zajistí všechny potřebné (i nepotřebné) informace (hlavně, ať jich je dostatek) a vrátí se opět přeplněna tabulkami, což jí dovede k vnitřnímu klidu. Místo toho jsem se v neděli večer dozvěděla o její nedobrovolné, ale zjevně potřebné prokrastinaci v podobě bazénu, sauny, vířivky a zamilovaných filmů, u kterých ani jedno její oko nezůstalo suché. Útěchou jí bylo to, že si je pouštěla v angličtině, a tím splnila alespoň jazykovou přípravu.
No a můj víkend? Konečně jsem sedla k internetu (přiznávám, že v lehkém odporu) a s kapkou inspirace k realizaci snů začala řešit, kam že to v létě vyrazím. Ani plynutí se nesmí přehánět.