„Sháním bydlení, nevíš o něčem?“
„Já mám volný pokoj, kdybys chtěla.“ Pár sekund mi dochází, co jsem řekla. Právě jsem Pétě nabídla společné bydlení a ona zjevně není proti. To bude průšvih. Péťa a já jsme totiž dvě naprosto rozdílné bytosti, doslova jako oheň a voda, takže vize společné domácnosti v nás obou vyvolala značné pochyby.
Bydlet s Péťou v mých představách znamenalo, že:
* přijdu o možnost nechávat špinavé nádobí tři dny ve dřezu,
* budu muset uklízet všechno všecičko, a to v pravidelných a častějších intervalech,
* na každém kroku uvidím výraz „atohlejakomyslíšvážně?“ s povytaženým hustým černým obočím,
* budu muset hlídat, co říkám, jak se chovám, co prožívám, abych se necítila odmítaná taková, jaká jsem.
Učím se nedělat si domněnky, a jak vidíte, jde mi to. Když se Péťa nastěhovala, napětí ve vzduchu se dalo krájet. Z obou byla cítit nejistota a obava, co bude následovat. Za tou nejistotou leželo vědomí, jak málo důvěry vkládáme do vzájemného přijetí té velké rozdílnosti. Naštěstí v nás obou dřímala také ochota to zkusit.
Uteklo pár měsíců a já už vím, že ve skutečnosti bydlení s Péťou znamená, že:
* se mám vždycky na koho obrátit, když je mi ouvej,
* je domov propleten smíchem, radostí a nasloucháním,
* když něco vadí, tak se to řekne, a nechodí se kolem horké kaše,
* se nádobí ve dřezu záhadně myje samo (díky, Péťo).
Jsem ráda, že jsme měly odvahu využít příležitost poznat, co může být schované za slupkou našich vlastních představ a domněnek. Na začátku by byla mnohem jednodušší varianta najít si nějakou super výmluvu a plán zrušit. Teď vidím, o co všechno bychom se ochudily. Je to cesta plná pochopení, vcítění se do úplně jiného pohledu na věc a vzájemného respektu.
Takže… pojďme vstříc novému a nepoznanému!
Autorka textu: Jana Špičáková