aneb když v Polabské nížině napadne sníh a vysvitne sluníčko.
Jak to všechno začalo?
Po Vánocích jsme se potkali s Verčou a Káťou pod záminkou socializaci našich potomků. Ve skutečnosti jsme potřebovaly probrat všechny mateřské i nemateřské novinky, co se přes Vánoce udály.
Verča mi povídá: “Co kdybychom udělali nějakou akci pro minituristy třeba v hradeckých lesích. Já teď budu dva týdny v Hradci. „
Moje organizační já se zatetelilo blahem a řeklo si, že tohle je výzva. Začala jsem přemýšlet, kde je v hradeckých lesích možno rozdělat oheň u dětského hřiště či jiné atrakce.
Večer to říkám Martinovi a ten mi svým introvertním strohým tónem povídá: “Udělej to u hradiště, od parkoviště je to kousek, vede tam stezka se zvířátky a tábořiště je přímo před hradištěm. Verča mi na můj návrh napsala, že může příští týden ve čtvrtek a bylo hotovo…😊
Vždy připraven
Do skautu jsem nechodila, ale mám fajn tátu i muže, kteří s hrůzou v očích, co jsem to zase vymyslela, mě vybavili vším, co měli pocit, že by mohlo dopomoci ženám k rozdělání ohně. Když jsme se v den D probudili a Martin uviděl tu hromadu sněhu za oknem, tak mi do vozíčku přihodil ještě pár suchých klacků z letních výprav.
Dobytí hradiště
Sraz rytířů, princezen a jejich služebnictva byl na parkovišti u lesního hřbitova. Z parkoviště se celá družina vydala směr stezka siluet. Někteří využili boby, jiní zůstali věrni chůzi a některé bylo nutno poponést. Na stezce siluet začal hon, jehož cílem bylo ulovit všechny siluety lesních zvířat, které se po cestě nacházely. Na konci stezky vysvitlo slunce a objevilo se hradiště. Rytíři a princezny byli vysláni na průzkum terénu a my jsme z batohů, kočárků i vozíků vyndaly vše od sirek přes podpalovač až po suché dřevo, abychom na zasněženém ohništi rozdělaly táborák. I když se ve tvářích družiny daly číst pochybnosti, nikdo je nahlas nevyslovil a zanedlouho se už konala hostina – buřty, tofu párečky, hořčice, káva, karo, čaj a spousta dalších pochutin. Když rytíři a princezny dobyli i posledního sněhuláka, maminám v šálcích došla káva, zaházely jsme táborák sněhem a vyrazily společně přes lesní hřbitov na parkoviště, kde jsme se slibem další akce rozloučily.
Pár slov závěrem
Celá výprava byla protkána klidem, pohodou a plynutím. Po příjezdu domů jsem se cítila nesmírně obdarovaná. A čím to? Vytvořila jsem si sérii domněnek, o jednu se s vámi podělím. Mateřství v ženách prohlubuje určité kvality, jednou z nich je sdílení. S potomkem sdílíme vše a v začátcích i pořád. V rozmanitosti je krása, tudíž se každá z nás na stejnou věc dívá svýma očima. Spojíme-li sdílení a rozmanitost, tak když dojdete na hradiště a obsadíte tábořiště, začnou se dít věci. Někdo vytáhne podpalovač, jiný kávu pro všechny, někdo suché dřevo, další pohlídá starší rytíře a princezny v hradišti. Když bychom to sledovali jako nezávislý pozorovovatel, tak bychom viděli fungující celek v radosti a phoodě. Jako bychom se vzájemně opečovaly a zabalily do mateřské náruče a za tento pocit vám ženy nesmírně děkuji…😊