Soupeřit s mužem? To já přece nedělám!

„Vážně, Péťo? Seš si jistá?“

„No…“

Nalejme si sladkého pravdivého vína. Není to občas docela zábava partnera pokořit, ukázat, že jsem lepší, podat dostatečný výkon hodný chvály a z vršku koukat na to, jak se za námi
plazí s jazykem na vestě?

I takové jsou někdy vztahy, i když ne každému to přijde zábavné. Minimálně ne tomu, kdo neustále „prohrává“. Soupeření ve vztahu vede zákonitě k oddělenosti a vzdálení. Vždycky ale není jednoduché vidět, že se něco takového vůbec děje.

Péťa měla kdysi takový zajímavý koníček: Brát muže při schůzkách na takové rande, kde mohla ukázat, jak rychlá a vytrvalá dokáže být. Lépe řečeno o kolik rychlejší a vytrvalejší umí být ve srovnání s potenciálním partnerem. Takže se jelo na kolo, šlo na běžky, vyrazilo na kolečkové brusle, zaplavalo v bazéně, zašlo do sauny (ano, i v takové disciplíně se dá soupeřit aneb kdo dříve opustí prohřáté prostory, prohrál).

Hádejte, kdo většinou zvítězil? Klobouk dolů!

A teď si představte, že stojíte na druhé straně barikády. Protějšek se vám zamlouvá, líbí se vám, přitahuje vás, je velmi zajímavý a vy v jeho očích chcete také působit jako někdo zajímavý a přitažlivý. Jenže prohráváte, zas a znovu. Kde je pak vaše sebehodnota? Člověk vyrovnaný a sebevědomý si nejspíš řekne, že něco takového nemá zapotřebí. Další rande se nekoná, což většinou bývá rána pro vyzyvatele, který se ještě více zatvrdí a skryje svou zranitelnost za další výkon. Kde je pak jeho sebehodnota?

„Bolí to, když najednou uvidíš, že něco takového děláš, ale zároveň se ti uleví. Víš, že to půjde
jinak.“ A protože jsem s Péťou sdílela rok stejnou domácnost, bylo krásné tuto změnu sledovat. Od soupeření s muži k jednotě ve vztahu aneb jsme na jedné lodi a plujeme spolu.

Dobrá zpráva pro všechny, vážně to jde :).