Je zajímavé, že vlastnosti, které na druhých obdivujeme a zbožňujeme, jsou ty samé vlastnosti, které na nich nesnášíme, když se projevují v přehnané míře. A občas se míra zvyšuje velmi, velmi nenápadně …
Péťa má schopnost organizovat, rozhodovat a konat mnoho věcí, u kterých vnímá prospěšnost pro sebe, svůj život i životy lidí kolem sebe (zdědila ji prý po tatínkovi). Do určité míry se jedná o celkem pozitivní vlastnost. Umožňuje vám poklidně ležet na kanapi a počkat si na výsledky. Jen se občas může stát, že se najednou dostanete do situace, ve které koukáte jak sůva z nudlí.
A tak jsem se jednoho dne ocitla přihlášena na kurz zaměřený na partnerské vztahy bez mého vědomí. Zjistila jsem to v momentě, kdy jsem byla na facebooku zařazena do skupinové komunikace a s nadšením autora na mě vybafly informace ohledně pobytu.
- Tak se ptám: „Péti, tys mě přihlásila na kurz?“
- Péťa s klidným úsměvem: „Jo.“
- Já s lehce bojácnou snahou odporu: „Ale já jsem neříkala, že bych chtěla jet.“
- Péťa: „Neboj, to ti prospěje.“
Aha, tak to mě nenapadlo! Někdo druhý zná zřejmě lépe mé osobní potřeby než já.
Když jsem svou účast rušila, přišla mi od organizátora zpráva, že si váží mého ženského plynutí s momentálními emocemi, ale v některých chvílích ho celkem sere. Tak to bychom měli. Péťa ještě na můj účet stihla prohlásit, jak je možné, že jsem nepodlehla rodově děděné a úspěšně vykonávané manipulativní technice. Že bych přeci jen učinila nějaký pokrok na cestě k sobě?
Autorka textu: Jana Špičáková